Lidé - blízcí, spolupacienti a lékaři

Prodělat cévní mozkovou příhodu je hrozná událost. Rozhodně nepatří k těm, na kterou nemocný, ani nejbližší jen tak zapomenou. Možná si povíte, že se k ní svým blogem, webem a dalšími aktivitami vracím zbytečně. Vlastní zkušenost i ohlasy mě utvrzují v tom, že dělám dobře. Do určité míry se jí dá zabránit, předejít a dobře ovlivnit její léčení a návrat do aktivního života. Zmíním se ale o lidech, kteří významně ovlivňují dění okolo mrtvice.

LIDÉ - blízcí

Blízký není ten, který se na vás přilepí, když se daří. To je ten, který setrvá, přimkne se a hladí ve chvíli, kdy je ouvej. Pak spolutrpí a pomáhá, jak to jde. Může se dočkat jediné odměny. Zlepšení zdravotního stavu, případně nalezení smysluplného žití svého milovaného. Blízký je jeden z "druhu lidí", kteří jsou účastni Vaší životní komplikace.

Blízkým se může stát kdokoliv

Pro někoho to může být překvapivé, ale vždy neplatí rovnice "rodina = blízký". Většinou tomu to tak ale je. Bohudík. K lidem je správné chovat se vždy dobře. Ne zle. Ne agresivně. Ne mstivě. Ne zištně. A mohl bych pokračovat s výčtem nevítaných vlastností. Když se chováte slušně, můžete očekávat (nezištně :-) ), že lidí, kteří budou ochotni pomáhat, bude více.

LIDÉ - spolupacienti

Velmi těžko můžete ovlivnit jejich výběr. Zpočátku je vám to spíše jedno. Moc je nevnímáte. A bojujete svůj boj. Škrábete se z propasti. Snažíte se najít co nejlepší startovní čáru. Dokonce v těch prvních chvílích není ani jasné, jak dlouho poběžíte, jak se závod bude vyvíjet a jaký výsledek lze očekávat. Ve chvílích, kdy si začnete svůj stav uvědomovat, jsou to kolikrát spolupacienti, koho vnímáte nejdřív. S nimi, jako prvními, začnete probírat různé příběhy, někdy i velmi smutné osudy. S nimi, jako prvními, hodnotíte své šance. Oni, protože už marodí většinou delší dobu, jsou studnice pacientských moudrostí. Oni jsou první, kteří vám dávají sílu do příštích chvil. Většinou prohlášením:"To bude dobrý". Nebo podobně. A chovají se, jako pacientští mazáci. Nejen, že pomáhají cennými radami, starají se také o patřičnou náladu na pokoji. Pravda. Ne vždy. Já měl ale na ně štěstí (nebo jsem si je přizpůsobil :-) )  a mí spolubojovníci byli většinou příjemní lidé. I na takovémto místě se dá zažít hodně legrace. Jen těch historek ze života, co jsem vyslechl. (pozn. Jako dorostenec jsem uvázl na nemocničním lůžku s otřesem mozku a nějakými tržnými ranami na obličeji /hokejový úraz/. Ta přistýlka, na kterou jsem byl uložen v nočních hodinách, byla nižší, než normální lůžko. Ráno mě shora probudilo pokárání:" Mladej!!! Tak snad pozdravíííím!!!. . . Máš štěstí, že se uvolnilo místo na normální posteli, protože ten pán, co ho přivezli večer, je už pryč - umřel."  Zajímavé přivítání. A drsný humor.)

LIDÉ - lékaři

I lékaři jsou lidé. Proto to nemají  lehké. Mají zodpovědnost. Většina lidí k nim vzhlíží. Očekává pomoc. Jenže i lékaři jsou zranitelní. I oni mohou být čímkoliv zaskočeni. Pak se to může projevit v jejich chování. Často za to nemohou. Ne všichni zvládli být profesionály. Jako všude. Tady jde ale o člověka a jeho zdraví, naděje a ...často i o život. Chyby mohou přinést nenapravitelné následky. Očekáváme tedy profesionální i lidský - individuální přístup zároveň. To je velmi těžké. Jako pacient jsem byl zpočátku často, mírně řečeno, nespokojený. Chyběl mi právě ten chápající člověk. Pak jsem se ale snažil své rozhořčení tlumit a pokoušel jsem se tyto "drobné příhody" vysvětlit. Někdy uspokojivě, některé mne přivedly k založení "pomocného webu" a poté i tohoto blogu.

Mnohé je nutné zlepšit

Pokud jde o péči, největší prostor vidím ve zlepšení chování člověka k člověku. Nic převratného, nic objevného. (i obecně). Je to ve zdravotnictví těžký úkol. Zvládnout se ale dá. Na jedné straně vytrvalý tlak nešťastných a zoufalých lidí, hledající pomoc a na druhé straně profesionál, který by měl do určité míry zachovat i trochu odstup. Jinak by ten příval lidského neštěstí unesl velmi ztuha. Těm, kterým se tuto svízelnou situaci daří zvládat, je dána šance těmi pravými profesionály se stát. (můj spolužák tlumil po promoci naše nadšení: "Jste jen doktoři, lékaři se možná někteří stanete za několik let,. . .  praxí.")

luk