Šok, tragédie, příšerné

No to je hrůza. To je to, co okamžitě napadne každého zúčastněného této události. Mýlíte se. Nemluvím o volbách. Ano, existuje ještě horší situace, než jsou volby. Vždyť (vždy) je to náhlý a nečekaný zásah do života. Ať je to úraz, mrtvice, či jakákoliv podobná příhoda. Především je to zápas nemocného. ON se musí nejvíce vyrovnávat se všemi nepříjemnými myšlenkami. Zejména ON by měl začít intenzivně, trpělivě, vytrvale a většinou i dlouhodobě začít pracovat na návratu.

Úloha rodiny a blízkých                                                                                   

Rodina a nejbližší jsou ti, kteří posilují a pomáhají vytvářet motivaci k dennodennímu zápasu. Na rozdíl od sportovního utkání se toto nehraje na předem určený čas. Nekončí hvizdem rozhodčího, nebo nějakou sirénou. Je to ale vždy morální boj. Vítězit může často jen psychicky silný a odolný jedinec. V psychické přípravě můžete hodně pomoci právě VY, NAŠE OPORY, naši milovaní blízcí

První chvíle

Jsou dramatické . Stejně, jako ten blesk, nepřichází pouze jeden úder. Ještě se nás snaží často dorazit další 'příjemné' události. Pokud se je podaří překonat (převážně úloha profesionálů), nastávají chvíle dalších období. Postupně sílí úloha blízkých. 'Vyškrábete se z propasti, přehoupnete přes okraj na rovinu' a teprve teď začíná ten pravý boj .

Vše teprve začíná

Doposud zdravý člověk se náhle ocitá uprostřed bludiště. Pokud 'je mu dáno', má sílu dostat se ven. Vzniklo nějaké omezení, porucha, oslabení (obrna). Není kolikrát podstatné, proč se tak stalo. Zda mrtvice, úraz, infekce, či jiná příčina. Je vcelku jedno, co to způsobilo. Je to samozřejmě rozhodující pro úvahy o budoucnosti. Některé důvody připouštějí větší zlepšení, některé menší a jiné zase dokonce návrat do běžného života bez omezení.

Každý je jiný

Cesta trvá různě dlouho. U obvyklé "cévní mozkové příhody" lze spíše očekávat delší průběh. Je však třeba pamatovat na to, že v délce rehabilitace obecně žádná omezení neexistují. Nikdo není nikdy oprávněn říkat, že rehabilitace bude tvat tak a tak dlouho. Že, pokud nedošlo ke zlepšení do doby 'x', zlepšení očekávat nelze. Již několikrát jsem uváděl, že je 'vše je jinak' a 'člověk nikdy neví'. Jak zpívá Jarek Nohavica:"...dokud se zpívá, ještě se neumřelo ..."

Vlastní zkušenost

Já sám jsem měl tu první větší mrtvici v lednu 2009 a stav se stále zlepšuje. Pozvolna. Nepoddal jsem se tomu, vytrvale se snažím něco dělat. Předchozímu stavu a schopnostem se to ale nevyrovná. Něco se pokazilo hodně. Nabízel jsem své zkušenosti - hlavně tu -'lékař-pacient'. Protože ale nejsem komerčně stoprocentně výkonný, prakticky nikoho to nezajímá. . Ta skutečnost je smutná. A tak jsem 'jen' založil  své stránky a tento blog.. Doufám, že alespoň takto budu moci pomáhat nemocným a jejich blízkým. Ale je možno naučit se i něčemu novému, posílit jinou schopnost, nebo se věnovat tomu, na co dříve nebyl čas. Existují i organizace a spolky, které velmi často založily a provozují osoby do těchto problémů nedobrovolně zatažené. Nejvíce však záleží na člověku a jeho blízkých, jak se s tím vyrovnají.

Toto je naše volba

Snažit se žít co nejlépe. Pište mi, jak se Vám to daří. Nejste sami v tom průšvihu.

Mnoho sil a vytrvalosti Vám přeji,

luk