Knížku jsem nedávno přečetla a mám z ní rozporuplné pocity. Kamarádka ho miluje, ta na něj nedá dopustit, ale je fakt, že většinou řeší, proč zrovna třeba není někde na Bahamách. Čekala jsem víc. Ale je dobře, že se uzdravil, a podle toho, jak to popisuje, tak to opravdu neměl jednoduché.

Čekala jste víc ? A co ?  Že na vás Viewegh opět vybalí plnohodnotný pětisetstránkový román ? Uvědomujete si, že jen tak tak unikl smrti, nebo úplné demenci, a že se dodneška vyrovnává s poškozením mozku ? Zdaleka se totiž nedá říci, že už se uzdravil.

Četl jsem úryvky a silně mi to připomíná Rathovy knihy. Samé naříkání, samé sebelitování. Opravdoví chlapi!!!

Pěkné Vánoce přeji.

Taky jsem byl do doby, než mě "ta mrcha srazila na kolena" super chlapák. (Lední hokej pro panenky není ). Musím ale přiznat, že v hlavě se to pak motá prapodivně. Hodně záleží na lidech okolo a dalších mnoha okolnostech.

Rathovy knihy, ani statě, jsem nečetl. (toho pána nemusím). Taky je dost důležité, jaký byl člověk před nemocí, atd. Nicméně se opravdu domnívám, že vyprávění pocitů druhého, může hodně pomoci (pokud si člověk vybere to posilující). V různých pacientských organizacích se setkávám naštěstí převážně s "chlapy" (i v řadách žen ).

Zdravím. Sice ho nečtu, ale hlavně, že se z toho vybabral. Byla by ho škoda.

A co kdybyste o té výduti taky něco napsal? Někdy mám pocit, že naše těla mají různé zrady, o kterých je lepší nevědět. Dá se proti tomu vůbec něco dělat? Ale opatrně, jakmile něco popíšete, určitě zjistím, že to mám taky.