Blog mi nějak ušel, ale je super. Máme s mamkou stejné zkušenosti a i zkušenosti všech, kde jsem pátrala a pracují s podobnými lidmi dávaly naději, že není nikdy nic ztraceno. Prý i "beznadějný nechodící případ" jako zázrakem po třech letech vstal a začal chodit. Jako by mu přecvaklo. A já myslím, že nic není nemožné, mozek se prý pořád obnovuje, postižená místa se prý regenerují a spoje se postupně znovu navazují. Máma sice není v kategorii zázrak, ale i tak je na ní vidět, jak se mnoho zregenerovalo. Naučila se koordinovat, naštěstí funguje aspoň na tu levou stranu a co se týká mentality, tam je vidět velikánský pokrok. Působí to na mě tak, že jí pomohly i sociální kontakty, takže umístění v zařízení s návštěvami doma mi připadá lepší, než stresující a těžko zvladatelná trvalá péče doma, trochu mimo civilizaci. Máma se účastní aktivit, navázala přátelství a to mělo na její stav dost velký vliv.

Děkuji za pochvalu. "Zázraky" z praxe nás nutí k jiným představám o možnostech mozku. Kromě jiných témat a možná zkráceného a přerušeného dovyprávění mých zkušeností z boje s mrtvicí (ale i odposlouchaného od jiných) se budu také hodně věnovat všemu, co souvisí s prevencí (něco už mám připraveno).

Pokud jde o vliv sociálních kontaktů, tak mohu potvrdit, že nejvíc jsem se rozmluvil, když jsem se chtěl prosadit v dámském houfu. Přebít to štěbetání, byl někdy velmi těžký úkol.

luk