Třeba rozumí. Jen neumí dočasně mluvit a psát. Nemoc, stáří, ale hlavně kombinace obojího, limitují často velmi výrazně obě strany. Jak nemocného, tak blízkého, nebo nejbližší okolí. Nemocný byl před příhodou často schopnější (myslím pochopitelně choroby, které jsou závažnější). Možná i schopnější, než ti okolo. Nemoc ho nezbavila lidství. Nejkomplikovanějším problémem však bývá horší schopnost domluvit se.
Na rozdíl od lidí, kteří jsou bez tzv. fatických problémů (=především poruchy rozumění řeči a schopnost mluvit), a přesto nejsou schopni domluvit se, nemocný člověk tuto snahu většinou má. Mezi ním a okolím se může vytvořit těžko překonatelná bariera.
Nemocný kolikrát velmi dobře rozumí. Dokonce ví, co by chtěl. Nemoc mu však zabrání to sdělit, či vykonat.
Je to podobné, jako, když chcete něco sdělit zubaři, který zrovna pracuje ve Vašich ústech.
Proto vám předkládám malý návod, jak to zvládat. Zásady komunikace s osobami s narušenou komunikační schopností (afázií)Nekřič na mne, nejsem hluchý.Dotýkej se mne, cítím se pak být zapojený do komunikačního dění okolo mne. Když se mnou mluvíš, dbej na to, abych ti viděl do obličeje, usnadníš mi tím správně ti porozumět. Když o mně mluvíš s kolegy, nehovoř, jako bych nebyl přítomen. Používej krátké věty a slova s jasným, jednoznačným významem. Doprovázej svou komunikaci se mnou jednoduchými gesty - usnadníš mi správně ti porozumět.Někdy nebudu s jistotou rozumět, co po mne žádáš, ale jistě tě dokážu napodobit. Měj se mnou trpělivost a dej mi čas, ať se mohu vyjádřit. Žertuj, legraci chápu, ale nezesměšňuj mne!Nevyhýbej se mi. Ubezpečuj mne, i mé blízké, že s t á l e z ů s t á v á m č l o v ě k e m .
