Mně naslouchající jsem často zaskočil "věrohodnými" lingvistickými výklady o původu a "základním" významu některých slov. K výrazu "naděje" mám také zřejmě jednoznačné vysvětlení. Co se doposud událo, je minulost. To, co nás případně čeká, je něco nad rámec dosavadního vývoje. Něconaddosavadníděje, tedy NADĚJE. Většina z nás doufá, že se ještě dočká něčeho dalšího, většinou lepšího. Říká se, že "majínaději".Taky se podotýká, že "naděje umírá poslední". Ovšem, kdo ji nemá, nemůže ani o nic přijít, či se něčeho dočkat.
Podoby naděje
Jinou podobu má naděje u člověka, který přišel o milovanou rodinu, o rodinný dům, zdroj obživy, nebo dokonce u něj nastaly trable se zdravím. To se mohou ruku v ruce sjednotit s nadějemi i tužby. Když je člověk zdráv, jde všechno lépe. Je silnější, a proto se budu hlavně věnovat nadějím v překonání nemoci.
Co člověka trápí nejvíc?
Jednoznačně nemoc. Lidé doufají, že je nepotká. Ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. S tím jsem, jako tisíce jiných, příliš nepočítal. Proto jsem byl tak zaskočen a přepaden. Zákeřně a nečekaně. Zřejmě i proto jsou mé první články tak rozpačité, rozhořčené, možná i dost ukřivděné. "Uplakané". Jak bylo i v jednom diskusním příspěvku. To mě donutilo přemýšlet. Že to, co jsem svými stránkami a blogem chtěl dělat - pomáhat, tyto články moc nedělají. Ano, sdělení mých osobních zkušeností a dojmů doplněných o přiblížení toho, místy až značně nepřívětivého, zdravotnického prostředí, spojeného s překladem doktorského jazyka do srozumitelné mluvy, jistě pomůže. Hlavně v orientaci v té děsivé události, jakou třeba mrtvice je. Nemocný ale potřebuje naději, vizi do budoucnosti, slovo, které by ho podrželo, pohánělo "stále dál". Úsměv a pomocnou ruku.
Co mne dopostrčilo?
Osobní příběhy i některých blogerů. Posledním trknutím a impulsem jsou pro mne ale blogy Lenky Faltejskové. Z nich život sálá, žhne, útočí a asi bychom našli mnoho způsobů, jak vyjádřit jejich krásu, něhu a lidství. Nikoliv náhodou se stala blogerkou roku (znovu gratuluji). Mile mně to připomnělo, že člověk by se měl především věnovat životu a ne nějaké mrtvici. Tomu, co lze. Ne plakat nad tím co bylo, či mohlo být. Častokrát jsem, ve své praxi, slyšel otázku: "Mohu dělat to, nebo ono?". Má odpověď většinou zněla: "Dělejte, co můžete. Přece nebudete čekat v posteli na to, než si vás povolají".
K čemu jsem se tedy dostal?
Kromě "překladů do běžného jazyka" především k předkládání naděje a hledání nových cestiček. Pomoc v nacházení, byť třeba jiného, ale smysluplného života.
luk
